- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Že svoboda je zachována, nedojde-li k fyzické agresi, není pravda.
Tohle by chtělo rozvinout, protože nevím co tím myslíte.
Já bych, pane Kšíre, vyšel z Vaší definice, ovšem trochu bych ji upravil: Svoboda je možnost činit rozhodnutí a vykonávat jakoukoli činnost, kromě těch, kterými bych se dopustil neopodstatněného násilí vůči jinému člověku, jeho majetku, případně jiné živé bytosti.
Vy jste použil formulaci "...použít své znalosti...". Pro mne může být svobodným jednáním i jednání instinktivní, protože instinkty patří k osobnosti každého člověka. A při takovém jednání nepoužíváme vědomé znalosti. Ovšem instinkt by bylo možné, alespoň podle mne, zařadit do souboru znalostí nevědomých a tudíž se v tomhle bodě vlastně shodneme.
Co se týká agrese / násilí, vyvstává zde několik otázek:
1) Může se člověk dopustit násilí sám na sobě, případně na svém majetku? Z Vašeho hlediska jde o iniciaci násilí proti člověku nebo jeho majetku, ovšem z Vaší definice už nevyplývá, co když to násilí chci páchat na sobě. Já tvrdím, že to můžu učinit, že na sobě a na svém majetku můžu násilí páchat i když bude zcela neopodstatněné. Ovšem podle mého názoru s výjimkou živých bytostí, i když jsou mým majetkem. Nemám nic proti tomu, aby si majitel prasete pozval řezníka a z čuníka nadělal jitrničky, ovárek atd., ale je pro mne neopodstatněným násilím, to pokud by člověk toho čuníka utýral.
2) Můžu použít násilí i pokud nebráním sebe, ale život, zdraví, či majetek jiného člověka? Já tvrdím, že ano. Ovšem, co když nejde o zcela zjevnou obranu proti útočníkovi, ale (pro příklad) záchranu člověka, kterému musím amputovat nohu, abych mu zachránil život? Pokud je ten člověk při vědomí a záchranu chce, tak je to v pořádku, ale co když záchranu odmítá se slovy: "Nechte mne tu umřít", ač já jsem přesvědčen, že má naději na přežití, případně je v bezvědomí? Můžu použít násilí, abych zabránil jinému člověku v sebevraždě?
Zde se dostáváme na hranici svobody, etiky, hodnotového žebříčku jedince a instinktivního jednání. (Bohužel pro další diskusi nemám dukáty, ale můžete mi napsat na patrick.dalroy@seznam.cz)
Každý máme svůj žebříček hodnot a dnes je svoboda to co mi dovolí druzí lidé skrze státní pravidla. Interakce mezi tím co chci já a co v dané společnosti mohu , k tomu by měla pomoct daná definice. Z našeho subjektivního hodnotového žebříčku se nám může jevit jednání některých lidí jako špatné, ale máme právo toto jednání tomuto člověku zakazovat, pokud se nedopouští agrese? (Proti sobě se nikdy nemůžete dopustit agrese, jak k vašemu tělu, tak i k vašemu majetku) Dnes zakazujeme mnoho způsobů jednání lidí, které neobsahují prvek agrese a tak se společnost sama dopouští agrese vůči neagresivním jednotlivcům. Jedním z úkolů této definice je také poukázat na zbytečnou agresi produkovanou současným systémem státní moci.
Co se týče otázek obsažených v bodu 2 tak různí lidé budou v těchto mezních situacích různě jednat. Na druhou stranu s kolika takovými situacemi se člověk setká za svůj život? Určitě by stálo za to namodelovat si nějaké mezní situace a pak se na ně pokusit aplikovat tuto definici a podrobit závěry hodnotovému soudu.
Díky za příspěvek.
Je sympatické, že jste si vybral tak těžký úkol, aniž o věci cokoli víte.
Vaše povýšenost je stále živá.
Já jsem toho názoru, že pojmy jako svoboda nebo štěstí se už subjektivitou jejich vnímaní vzpírají nějakému objektivnímu a definitivnímu definování, které by bylo najmě respektované nebo alespoň respektovatelné větším množstvím lidí, neřkuli vetšinou lidí. Upozorňuju, že jde o můj, čistě subjektivní názor.
Ano, proto uvádím, že tuto definici lze použít jen v kontextu já. Větší stupeň volnosti, než dává daná definice, si neumím v lidské společnosti představit.
Ujal jste se nesnadného úkolu.
Já bych se na svobodu díval více z dálky. Diskutovat, zda mám svobodu v divadle postřílet samopalem 12 lidí mi přijde zbytečné.
Mě se líbí: Život následuje osud a osud následuje život.
Ve smyslu, že se narodíme s nějakým osudem, který však není fatální. Tím jakým způsobem žijeme svůj život, tak vlastně naplňujeme svůj osud.
Ale právě tím způsobem - jak ten svůj osud naplňujeme - si vytváříme osud další. A je zcela jedno, zda ten "další" osud se aktivuje za týden, za rok či deset let anebo po smrti.
Svoboda je tedy - dle mého - moudré naplňování vlastního osudu - karmy. A to tak, abych si tím tvořil co nejlepší možný osud příští. Dávám
Ano to je sympatická myšlenka, ale bohužel o svobodě vůbec nevypovídá. Karmu totiž můžete naplňovat i jako otrok na statku svého pána.
Co takhle. Svoboda je stupeň poznání, kdy se jeden vyrovná se skutečností, že absolutní svoboda neexistuje. Jde jenom o větší či menší akceptování potřeb jedince ve společnosti, které se ale musí v zásadě podřídit.
Na vše o čem píšete, definice odpovídá a stanovuje kdy je zapotřebí aby se jedinec podřídil a kdy už je to zbytečné.