Úmluvy bez mečů fungují, meče bez úmluv nejsou k ničemu.

Pokud se vlády lidem nepletou do života, dovedou lidé velmi úspěšně řešit problém kolektivního rozhodování ve vztahu k životnímu prostředí.  Ochotně se dohodnou a omezí se v zájmu celku.  Základním předpokladem k řešení problémů se společnými statky je uplatnění vlastnických práv, pokud možno individuálních,  v případě nutnosti komunálních.

Všichni co známe Hobbese si připomeňme, že tento pán byl přesvědčen, že lidi lze ke kooperaci přinutit pouze pod hrozbou násilí a to z vůle mocného a suverénního vládce. 

Přijetí tohoto názoru se stalo katastrofou a tragédií obecních statků i tam, kde dříve žádné problémy nebyly.  Příkladem budiž africká fauna. Vlády po celém světadíle během koloniální éry i po získání nezávislosti v 50. a 60. letech zestátňovaly  velkou zvěř s tvrzením, že jen tak zabrání pytlákům ve vybíjení tohoto cenného přírodního zdroje. V důsledu toho se vládou vlastnění sloni a buvoli stali nepřáteli rolníků, kteří v nich již neviděli zdroj masa, peněz a dalších produktů, ale škůdce svých polí a konkurenty svého dobytka.   Vymírání afrických slonů, nosorožců a dalších zvířat je tragédií obecních statků, kterou zavinilo zestátnění. Důkazem toho je dramatický zvrat situace v zemích, kde se právo hospodařit s divokou zvěří vrátilo do rukou místních obyvatel.  Existuje například program Campfire (Táborový oheň), kdy si sportovní lovci od vesnických družstev vydražují licence k odstřelu určitého počtu zvířat. Což vede  místní obyvatelstvo k šetrnému a citlivému zacházení s tímto obnovitelným přírodním zdrojem, tak, aby si ho nezničili.  Pokud tu samou činnost organizuje vláda, dochází k drastickému vybíjení zvěře bez ohledu na jeho početní stavy.

Abychom mohli zevšeobecnit tento názor a prohlásit o něm, že je platný na každém místě naší planety a v každém čase, bylo zapotřebí provést odpovídající studie. Tohoto úkolu se zhostila nositelka Nobelovy ceny za ekonomii  Elinor Ostromová ( *1933, +2012)  S vybranými studenty simulovala  využití ekologického zdroje, který byl otvřen každému (například rybolovný revír, nebo pastvinu).  Takový zdroj slušně vynáší, dokáží-li se všichni uskrovnit, ale nejlepší zisk z něj dostanete, jestliže se uskrovní všichni kromě vás a vy se zachováte jako chamtivý vyžírka.  Otázkou bylo jak se studenti zachovají.  Studenti investovali darované žetony, které si pak v závislosti na tom jak dopadli ve hře, mohli směnit za reálné peníze.  V nejprostší verzi hry, při anonymním a neregulovaném investování, byl společný zdroj doslova vyjeden. Studenti dosáhli na konci hry jen 21% maximálního možného zisku. Ve druhém případě vědci studenty v polovině hry vybídli, aby si pohovořili o svých investičních stretegiích. Studenti se pak vrátili k počítačům a dál anonymně investovali.  Výsledný zisk vyskočil na 55% dosažitelného maxima. Možnost opakované komunikace zvýšila výnosy až na 73% maxima.  Obyčejné klábosení mezi investory, kteří neměli možnost potrestat narušitele pravidel, dokázalo odvrátit ekonomickou katastrofu.   Když Ostromová se svými kolegy studentům naopak umožnila, aby vyžírky trestali pokutami, ale zakázala jim domluvit se, nebyly investiční zisky nijak oslnivé: pouhých 37%. Byl-li ten, kdo udělil pokutu, současně zdaněn, dosáhly pouhých 9%. Jakmile ale studenti dostali šanci smluvit se jak na strategii, tak i na společném trestání vyžírků, začal systém fungovat  bez chyby.  Üčastníci pokusu si vydělali 93% maximální možné hotovosti.   Nikdy nebylo dosženo 100% možného zisku,  protože v průměru 4% pokusných osob porušovalo přijaté dohody.

Na základě svých pokusů dospěla Ostormová k závěru, že pouhá komunikace může zásadně zvýšit naši ochotu k obětem ve prospěch udržitelného využívání přírodních zdrojů. Ba co víc, komunikace se ukázala jako důležitější než trest.   Tím se vracím k úvodnímu nadpisu.

Úmluvy bez mečů fungují, meče bez úmluv nejsou k ničemu.