Toto vám píše stará, protivná ženská .

Každý z nás si zaslouží,  abychom i v posledních chvílích byli vnímáni jako lidské bytosti.  

Moje matka dělala dlouhá léta na geriatrii v Dobřanech. A nedávno mě vyprávěla co se v léčebně kdysi přihodilo. Tam na jednom oddělení ležely staré babičky a často bez zájmu čekaly až se naplní jejich konec. Sestry je pomalu přestávaly vnímat jako lidské bytosti. Pak byla nalezena básnička,  potom co její autorka zemřela. Dokud o této básni sestry nevěděly, byly přesvědčeny, že tato stará a nemohoucí žena nemůže po sobě zanechat nic, co by mělo nějakou cenu. Posuďte sami. 
Toto vám píše stará, protivná ženská 
Sestřičky, sestry, připadám vám známě? 
A co si myslíte, když díváte se na mě? 
Protivná ženská stará, všechno ji leká, 
divně se chová a zírá do daleka. 
Snažte se pohnout s ní a křičte v jednom kuse, 
sedí tu, mlčí, jen žmoulá něco v puse. 
Zdá se, že nevnímá a jaká je s ní dřina 
a nosit ponožky a boty, to věčně zapomíná. 
Žije či nežije, snad neví, co se děje, 
koupat a krmit a uplyne další den – a je bez naděje. 
To myslíte si, sestry, když na mne hledíte? Otevřte oči! 
To přece nejsem já, koho tu vidíte! 
Teď řeknu vám, kdo jsem, když sedím bez hnutí 
a spím a jím a žiju, kdo jak mne donutí. 
Zas malá holka jsem, tak deset je mi, 
ráda jsem s maminkou, tátou, se sourozenci všemi. 
Dívka jsem, šestnáct, křídla mám na nohou 
a sním, že princ můj čeká tam za horou. 
Nevěsta šťastná. Ten o kterém jsem snila, 
můj přijal slib, já nikdy nezradila. 
Už děti mám a domov tam, kde se nebrečí. 
O jejich radost dbám i o jejich bezpečí. 
Už třicítka je tu a čas tak děsně pádí, 
synové rostou, jen kéž se mají rádi! 
Čtyřicet a synáčkové velcí už z domu odcházejí 
však se mnou je můj muž, chlap v plné síle, 
a život ve dvou se žije veseleji. 
Padesát přešlo, zas děti batolí se kolem. 
Pak přišla temnota a bez varování mého drahého mi vzala. 
Co bude dál? A tehdy poprvé hrůza mnou zacloumala. 
Mé děti pečují teď o svoji chásku. 
Já myslím dozadu, a vzpomínám, 
Ach na svoji lásku! 
Stará jsem ženská a příroda moc zlá je 
a s námi starými teď na blázna si hraje. 
Tělo se drobí, síla je pryč i krása oněměla 
a kámen mám tam, kde dříve jsem srdce měla. 
V té staré zdechlině však mladá jsem, jak kdysi 
a srdce ubité přec občas poskočí si. 
Vzpomínám na radost, na bolest vzpomínám 
a miluji a žiju, jen uzavřena v sobě a ve svých vzpomínkách. 
Sestřičky milé, já nejsem tam, 
kam pohled váš se nese, ta stará protiva! 
Otevřte oči! Pojďte jen blíž! 
A na mé JÁ teď dívejte se.