Jedna malá slza ode mne.

Jak jsem včera šumoval v šuplíku našel jsem i tuhle básničku, tedy takový pokus  napsaný před deseti lety v reakci na to, co se stalo na nádraží v Madridu. 

Měl jsi syna, šťastné dítě. 
Nadaný a chytrý, 
říkával jsi často s pýchou, 
jednou uvidíte, 
a známí se smáli. 
Každý věříme v úspěch 
a dvakrát více u svých dětí . 
Poprvé zamilovaná, 
jak nádherný pocit. 
Je jiný, je hezký, je chytrý, 
je prostě milý mému srdci. 
Ach láska, srdce chce písně pět, 
letmý pohled na hodinky, 
vlak přijíždí, je 7:25. 
Konečně má táta práci, 
řekla matka. 
Podíval jsem se na své brášky, 
byli ještě malí, nechápali. 
Já ano, bude více peněz, 
snad dostanu ty nové boty. 
Až se vrátí máma domů 
musím se jí omluvit. 
Měla pravdu, 
však svůj život žiji a podlehla jsem zmatku 
a přesto jí mám ráda, 
jak ráda má dcera svou 
milující matku. 
Měl jsem, měli jsme, měl jsi, 
těšil se, milovali, čekali. 
Pak několik nešťastných lidí 
uvěřilo ďáblu v lidské podobě 
a ve jménu svých snů a cílů, 
zákeřně bodli jak jedovatí štíři 
a v nevinných zaseli bolest a žal. 
Madrid 11.3.2004