Každý z nás si zaslouží, abychom i v posledních chvílích byli vnímáni jako lidské bytosti.
Moje matka dělala dlouhá léta na geriatrii v Dobřanech. A nedávno mě vyprávěla co se v léčebně kdysi přihodilo. Tam na jednom oddělení ležely staré babičky a často bez zájmu čekaly až se naplní jejich konec. Sestry je pomalu přestávaly vnímat jako lidské bytosti. Pak byla nalezena básnička, potom co její autorka zemřela. Dokud o této básni sestry nevěděly, byly přesvědčeny, že tato stará a nemohoucí žena nemůže po sobě zanechat nic, co by mělo nějakou cenu. Posuďte sami.
Toto vám píše stará, protivná ženská
Sestřičky, sestry, připadám vám známě?
A co si myslíte, když díváte se na mě?
Protivná ženská stará, všechno ji leká,
divně se chová a zírá do daleka.
Snažte se pohnout s ní a křičte v jednom kuse,
sedí tu, mlčí, jen žmoulá něco v puse.
Zdá se, že nevnímá a jaká je s ní dřina
a nosit ponožky a boty, to věčně zapomíná.
Žije či nežije, snad neví, co se děje,
koupat a krmit a uplyne další den – a je bez naděje.
To myslíte si, sestry, když na mne hledíte? Otevřte oči!
To přece nejsem já, koho tu vidíte!
Teď řeknu vám, kdo jsem, když sedím bez hnutí
a spím a jím a žiju, kdo jak mne donutí.
Zas malá holka jsem, tak deset je mi,
ráda jsem s maminkou, tátou, se sourozenci všemi.
Dívka jsem, šestnáct, křídla mám na nohou
a sním, že princ můj čeká tam za horou.
Nevěsta šťastná. Ten o kterém jsem snila,
můj přijal slib, já nikdy nezradila.
Už děti mám a domov tam, kde se nebrečí.
O jejich radost dbám i o jejich bezpečí.
Už třicítka je tu a čas tak děsně pádí,
synové rostou, jen kéž se mají rádi!
Čtyřicet a synáčkové velcí už z domu odcházejí
však se mnou je můj muž, chlap v plné síle,
a život ve dvou se žije veseleji.
Padesát přešlo, zas děti batolí se kolem.
Pak přišla temnota a bez varování mého drahého mi vzala.
Co bude dál? A tehdy poprvé hrůza mnou zacloumala.
Mé děti pečují teď o svoji chásku.
Já myslím dozadu, a vzpomínám,
Ach na svoji lásku!
Stará jsem ženská a příroda moc zlá je
a s námi starými teď na blázna si hraje.
Tělo se drobí, síla je pryč i krása oněměla
a kámen mám tam, kde dříve jsem srdce měla.
V té staré zdechlině však mladá jsem, jak kdysi
a srdce ubité přec občas poskočí si.
Vzpomínám na radost, na bolest vzpomínám
a miluji a žiju, jen uzavřena v sobě a ve svých vzpomínkách.
Sestřičky milé, já nejsem tam,
kam pohled váš se nese, ta stará protiva!
Otevřte oči! Pojďte jen blíž!
A na mé JÁ teď dívejte se.
